CT kauzistiky
1. hospitalizace
Pacientka dle přiložených dokumentů: 27 let, ukrajinské státní příslušnosti. Přivezena z chirurgie v Kolíně po sui. pokuisu opakovaným pořezáním na obou HKK. Doprovod sanitář z nemocnice – dle jeho sdělení nekomunikuje, pouze tiše pláče a chová se bázlivě.
Při příjmu nelze zjistit informace, pac. nekomunikuje, pláče a choulí se do klubíčka. Později doplněno vyšetření.
RA: V rodině žádná psychiatrická zátěž. Žila s matkou v malém bytě. Starší ze dvou sester. Matka i mladší sestra nezaměstnané. Otec zemřel na CA jater před 7 lety.
SA: Svobodná, vystudovala střední ekonomickou školu. Práci doma nenašla, před 4 měsíci odjela pracovat do ČR. Během dne pracuje ve výrobně cukrovinek, odpoledne po uzavírací době uklízí prodejnu, v noci a večer hlídá dvě děti (4 a 6 let) majitelů. Nikdy nijak vážně nestonala, nebyla hospitalizována v nemocnici. Byla jen unavená a měla pocit, že už to nezvládne. Matka a sestra na ní spoléhaly. Nemají peníze. Dluží za nájem a i jinak. Půjčily si na její cestu sem a zaplacení agentůře. Neví co teď bude. Nechápe, co jí to napadlo, chtěla jen od všeho pryč.
1. den: Pac. přivezena na odd. sanitou po přijímacích formalitách. Nemluví, občas tiše pláče, choulí se na lůžku. Podřídivá, ale ustrašená. Na dotazy pouze vrtí hlavou. Odmítá se napít, najíst. Po příchodu psychiatra nekomunikuje ani s ním. Po asi půl hodině se opatrně vydá na chodbu a prohlíží si odd. , po domluvě s lékařem přiveden CT pes. Pac. Neprojevuje strach, naopak si fenu prohlíží, dřepá si na bobek a natahuje ruku. Když k ní zvíře přijde, hladí ho a přátelsky drbe za uchem. Poprvé slyšíme její hlas. Potichu feně něco šeptá. Vysvětluji jí, že fenka se jmenuje Týna. Přikyvuje, usměje se a oslovuje psa jménem. Po chvilce se domluváme, že si sedne do blízkého křesla a fenka jí vyskočí na klín. Souhlasí. Rozesměje se, když se tak stane a pevně objímá fenu v náručí. Zvedá ke mně oči a lámanou Češtinou mi oznamuje, že měli doma bílou chlupatou fenku Táňu. Dalších pár minut si povídáme. Na přicházejícího psychiatra se pacientka jen podívá, ale neprojevuje známky strachu. Domlouváme, že přejdeme do vyšetřovny. Se psem v náručí jde s námi a usedá na židli. Hladí fenu po hlavě a pomalu odpovídá na dotazy lékaře. Doplněno vyšetření při příjmu.
První věta sloužícího prim. psychiatrie se 40 lety praxe zní: Pacientka se rozmluvila s CT psem na klíně a začala komunikovat. Dle jejího sdělení pracovala 14-18h denně. . . . .
2. den: Pac. se prochází po chodbě. Obě feny vítá a hned je láká k sobě a usedá na křeslo. Vesele se rozesměje, když jí vyskakují do klína. Hnědou oslovuje správně a ptá se po jménu druhé. Vypráví mi, že se vyspala tak, jak už dlouho ne. Cítí se lépe. Na dotazy znovu vypráví co se stalo. Pomalu probíráme kde je a proč. Evidentně si pouze ověřuje informace, které už dostala. Dle sdělení personálu se chová klidně, ale uzavřeně. Se psy „roztaje“ a ožije.
3. den: Pac. nacházím na pokoji. Vítá se psy a oznamuje mi, že mluvila telefonem s matkou a sestrou. Bude se vracet domů. Se slzami v očích se loučí s oběma fenkami a děkuje jim.
Pac. neměla zdravotní pojištění v ČR. Hospitalizace nebyla uhrazena. Odjela domů na Ukrajinu k doléčení.
2. hospitalizace
68letá pacientka (první před 5 lety – 2 měsíce). Nyní v léčebně 4. měsíc.
Dg. :Alzheimerova demence - středně těžká. V rodině žádná psych. zátěž. Matka i otec zemřeli na srdeční příhodu. Starší sestra žije v DD. Pac. je vdova, starala se o ní vdaná dcera, která jí přivezla s tím, že matka se poslední dobou potulovala, přiváděli jí sousedi a Policie, protože se opakovaně ztratila. Rodina péči nezvládá. Matka málo komunikuje, mluví „z cesty“ a nedá se s ní dohodnout.
Na odd. pacientka tichá, klidná. Občas bezradná. Nemluví. Na dotazy dle personálu odpoví posunky nebo nereaguje. Jí a pije sama, pomočuje se a nosí jednorázové pleny. Do terapie se nezapojuje. O nic nejeví zájem.
1. návštěva: Pac. přivedena s ostatními spolupacientkami, usedá na židli, oči sklopené, mne si v prstech látku kalhot. O okolí nejeví zájem. V průběhu 30 min. terapie se občas rozhlédne. Na psy zareaguje až když má její sousedka jednu z fen na klíně. Pomalu natáhne ruku a pohladí si psa. Na sdělení psího jména spolupacientkou nijak nereaguje, ale nepřestává hladit srst. Na mé pokusy o komunikaci nijak nereaguje.
2. návštěva:Pac. přivedena ošetřovatelem. Nemluví, ale na psy se podívá a ochotně usedá a hladí fenu, kterou má v dosahu. Pozoruje občas skupinu. Hlavně psy. Pokud jsou u ní v dosahu, snaží se je pohladit. Na mou nabidku feny na klín kývne a usmívá se.
3. návštěva: Přichází se spolupacientkou a sama usedá. Pozoruje psy a ukazuje na světejší fenku. Když jí sousedka oznamuje, jak se fena jmenuje - zopakuje jméno a potěšeně hladí psa na klíně. Znovu již nepromluví, ale po celou dobu se snaží o kontakt se psy.
4. návštěva: Pac. přichází sama – na chodbě zahlédla přicházet psy a jde za nimi a hned usedá na židli. Čeká na příchod ostatních spolupacientek a usmívá se na pac. usedající vedle ní. Oslovuje oblíbenou fenku jménem, které jí napoví sousedka a láká jí posunky na klín. Během lekce zopakuje jméno i druhé feny a křestní jméno spolupacientky. Aktivně se snaží spolupracovat.
8. návštěva: Pac. čeká na židli na „svém“místě. Oslovuje fenku hned ve dveřích a láká jí do klína. V průběhu skupiny odpoví jednoslovně na dotazy terapeuta i spolupacientek. Snaží se zapamatovat jména psů i jejich věk.
9. návštěva: Pac. přináší mi dva obrázky psů, které namalovala. Oslovuje obě feny jménem. Mazlí se s nimi a poučuje novou spolupacientku ve skupině, jak si má zavolat fenku aby jí vyskočila na klín.
10. návštěva: Pac. mi oznamuje hned na začátku skupiny, že pojede do DD, který je blízko jejího domova. Dcera tam za ní bude často jezdit. Loučí se i se spolupacientkami ve skupině a s fenkami – tady se slzami v očích. Celou skupinu aktivně spolupracuje v mezích svých možností.
nahoru